Problém monopolu

Tentokrát se nejdená o mono-pól magnetický, který jak známo neexistuje ale o monopol ekonomicko-výrobní, kterých naopak existuje mnoho a jak je známo z učebnic ekonomie, zpravidla jsou pro jejich zákazníky nevýhodné.

Kdo nakupuje magnety FeNdB ve velkém a  dlouhodobě, zaznamenal v druhé polovině letošního roku značný nárůst jejich ceny. V maloobchodě se tento vliv prakticky neprojevil za dvou důvodů: Jedním je určité dostatečná zásoba zboží vzhledem k objemu jednotlivých objednávek, druhým je poměrně velká obchodní marže, která podobná výkyvy cen dokáže vyrovnat.

Na velkoobchodním trhu je situace jiná: Závislost na cenách výrobců, potažmo na cenách surovin, ze kterých se magnety vyrábějí, je značná právě z obou výše uvedených důvodů. Pokud je produkce magnetů celosvětově koncentrovaná do jediné lokality, a tou je v případě permanentních magnetů jednoznačně Čína, je problém opravdu závažný.

Poprvé se cenová krize magnetů naplno projevila v roce 2011, kdy průměrné zvýšení ceny magnetů FeNdB dosáhlo více než 150% ! A to hovoříme o cenách výrobců. Vlivem nervozity mezi prodejci a spotřebiteli vyšplhaly ceny mnohdy na trojnásobek původní hodnoty. Příčinou byl nárůst cen surovin, zejména rudy Pr-Nd ve všech čínských dolech, údajně vyvolaný masivními ekologickými investicemi těchto podniků do zařízení pro snížení emisí škodlivých látek do půdy, vody a ovzduší. Po zhruba 8 měsících se ceny postupně snížily, ale na původní úroveň se už nedostaly. Trh se pomalu dostal do běžných kolejí, ale nervozita z monopolu výroby zůstala. V polovině roku 2017 se ukázala jako oprávněná. Opět začaly prudce stoupat ceny surovin, zejména Pr-Nd s následným nárůstem magnetů FeNdB.

Této hrozbě se snaží prodejci  i uživatelé magnetů čelit uzavíráním dlouhodobých kontraktů s fixací ceny. Není to však nástroj všemocný a bez rizik. Pokud termín vypršení starého kontraktu a uzavírání nového spadne do období zvýšené ceny, je  jeho užitečnost velmi diskutabilní. Navíc každý nástroj něco stojí.

Budeme si zřejmě všichni muset na tato rizika zvyknout. Není to ostatně jediný případ – za všechny můžeme jmenovat strategické suroviny, jako je měď nebo kobalt (ten se mimochodem citelně projevil i v ceně magnetů Alnico). Je to daň globalizace a také koncentrace až monopolizace výroby v zemích s levnou pracovní silou. Tento trend se bohužel bude v blízké budoucnosti spíše zesilovat.